Filip Tvrdý | Obrana epistemického paternalismu

Problém demarkace vědy a pseudovědy byl jedním z hlavních zájmů analytické filozofie ve druhé polovině 20. století. V úvodu svého příspěvku stručně představím některá řešení tohoto problému, upozorním ale na obtíže spojené se snahou nalézt univerzální a apriorní kritérium, které by demarkaci zajistilo. Budu obhajovat tezi, že slibnějším přístupem je hledání kognitivních mechanismů, na nichž je založeno přijetí pseudovědeckých a konspiračních teorií. Pomocí soudobé psychologie lze rozvinout epistemologii ctností, podle níž je klíčové zkoumat epistemický charakter myslících agentů. Z její normativní povahy vyplývá otázka, jak nakládat s aktéry, jejichž epistemické schopnosti jsou natolik poškozeny, že jejich závěry nemohou být považovány za pravdivé a zdůvodněné. V liberálních demokraciích je považován za běžnou součást repertoáru politických praktik paternalismus, který brání jedincům rozhodovat se v protikladu k vlastním zájmům. Otázkou je, zdali přenést tento druh paternalismu i do epistemologie. V závěru svého příspěvku budu obhajovat stanovisko, že současná informační exploze a nízká vědecká gramotnost veřejnosti způsobuje, že nějaká forma epistemického paternalismu je nezbytná. Pokud se nechceme vzdát standardů racionality a justifikace, musíme nově promyslet paternalistické důsledky naší normativní epistemologie.