Miloš Kratochvíl | Mezi osvícenstvím a voluntarismem: poznámky k filozofii P. J. G. Cabanise

Mozek se má k počitkům, jako se má žaludek k potravě. Je to orgán, jehož funkcí je trávení počitků a produkce (sekrece) myšlení. Tato nejznámější tvrzení Pierra Jeana George Cabanise z něj v dějinách filosofie, má-li v nich vůbec své místo, učinila završitele francouzského osvícenského materialismu, který se s karteziánským dualistickým dědictvím vyrovnává tak, že jeden jeho pól prostě ruší. „Duševní je tělesné, jen nazíráno ze zvláštní perspektivy.“ K tomu, aby měl mozek co „trávit“, je třeba zkušenost. Senzualistickým „vnímám, tedy jsem“ dává Cabanis svoji pozici zdánlivě jednoznačně najevo. Mozek však dle něj pracuje i s impulsy, které nepocházejí z vnější zkušenosti. Cabanisova analýza paměti, imaginace a snění jej od (v jeho době poměrně rozšířené) představy člověka-stroje vede na hranici vitalismu, případně voluntarismu. V příspěvku se kromě specifik Cabanisova pojetí vztahu duševního a tělesného pokusím přiblížit také diskusi o míře vlivu jeho myšlení na filosofii 19. století.